František Hrubín - Romance pro křídlovku, část ll.
1. 9. 2009
Každý den před dnešní nocí (srpen 1930)
Dědečkovi
Bylo by napřesrok osmdesát let.
byl po mrtvici. Denně za svítání
byl po mrtvici. Denně za svítání
Jsem ho pommalu oblékal, s ustavičným
Domlouváním jako dítěti, od ponožek
Až k šátku na krk. Slyšel každé slovo
Za našeho světa, ale hned je zapomínal.
Pak se nadechl: “To jsem rád, že jdu domů!”
Chytil se hole a s mou pomocí
Překročil práh. Už nevnímal osoby,
Nedbal o jídlo, ani o spánek, ale
Byl jimi vždy přemožen. Z tohoto světa
Dožadoval se jenom šatů a hole.
Z pokleslých rtů stale jen znělo: “Domů!”
Vodil jsem ho sem a tam pod Běsnou,
mezi mým a jeho světem šuměla
purpurová stěna mé mladé krve.
Prosil:
“Pane Sýkoro, vedete mě domů?” “Vedu,”
mručel jsem, už dávno jsem odvykl
vymlouvat mu, že nejsem přece žádný
nebožtík Sýkora. “Ty mládneš, Marvanko!
Jak to děláš, holka?” to zase zavolal
do prázdných bezů. “To se ti zdá, Josefe,”
odpověděl jsem za Marvanku.
Den po dni
mrtví vystupovali z limbů a za ně
jsem mluvil já. Často jsem se tou hrou I bavil,
musel jsem se přece bránit, I když stale
mezi mým a jeho prostorem šuměla
purpurová stěna mé mladé krve,
I když jsem odtamtud byl nezasažitelný,
bavil jsem se tou hrou, ale častěji
už jsem se viděl, jak se s divokou Tonkou,
až si navečer odskočí z panského,
pouštíme peřejemi a hledáme
nejprudší proud, v němž jako proti své vůli
se k sobě přitiskneme břichem a prsy.
Dnes v noci (28.srpna 1930)
Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno
přelévají se mi teplé vůně kopřiv,
druhé zamrzá v černých ledech světnice.
Odjelas navečer ve žlutém voze
se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně
vztáhla dlaně-
(“Máte hezký ruce, Terino.”)
- na dvě bílá náměstí
plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy,
spěchaly deseti úzkými uličkami
jež končí nad propastí –
(“Hezký? Co je na nich ?
Mají pět prstů jako každý jiný.“)
- s krví
hrnuly se ty výzvy od tvého srdce,
a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých,
zlatovlasé výzvy by z konečků tvých prstů opadaly.
Už nikdy se nesejdu s Tonkou,
od včerejška večer leží a čeká
v modřínech u Obor, a navěky zkamenělá
tam leží mezi ostatními balvany,
čeká a ze starých metlic vystrkuje
černý bok, tisíc let bude mě marně
a marně čekat.
Jsem k zbláznění živý,
má křídla, zřasená v krvi žil a cév,
šíleně tepají.
(Když jsem se řízl břitvou,
křídla vytryskla navrch rudým pírkem,
tatínek trhl rukou a na prsty
sesypal se mu popel.)
Jsem k zbláznění živí,
Terino, a chci si tě celou vypodobnit,
nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou mě žíznivě piješ.
Zdali tě někdy
ještě uvidím?
Lešanská pouť (červen 1933)
Lešany budou kýlem
drhnout o hroby dávných tanečníků.
Ty dny po pouti budou patřit mně a jí.
(Je to tři roky, co ke mně večer co večer
vyskočila v jízdě a moje křídla
rozprostřela se v její krvi.)
A zase
každý den večer přijdu, ale schválně
se nebudu ohlížet ke kolotoči,
budu vědět, že Terina je na cestě
k řece, a půjdu jakoby náhodou
k střelnici. Viktor pokaždé nabije
dvě pušky, mně a sobě. A než postačím
zacílit, Viktor z kouta střelnice
od boku srazí míček, který se točil
na tenkém vodotrysku. Budu se smát
pod kůží, vyplýtvám nazdařbůh pár broků,
jako bych slepci do misky hodil plíšek.
A budu odcházet schválně v tu stranu,
kudy se nejde k řece, budu cítit divoký
pohled zpod dlouhého štítku.
Terina
už bude čekat. V Sázavě se voda
bude zelenat, jako by se v ní všechna
Viktorova žluč rozlila. Viktor bude
ve vsi dál nabíjet pušky, s broky v ústech,
a místo aby na kouzelné křídlovce
vynesl nad zámek a nad školu
Herkulovy lázně a všelijak je
obracel, až by se z nich všechna měsíčná
voda vylila, a mladé dvojice,
ztracené v bezích, musely by si z vlasů
zběsile vyčesávat mřenky, nechá
křídlovku ležet na pultě a nastavovat
zašlý plech luně. A sám každou chvíli
odběhne vyhlížet Terinu, ale lampa
z návsi dosáhne sotva k lopuchům
ve škarpě pod hospodou.
poražil
(gerrard, 30. 9. 2010 11:43)