František Hrubín - Romance pro křídlovku, část I.
Dnes v noci (28. srpna 1930)
Pralesy kopřiv, hvězdami bičované
k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc.
Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.
Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne
do teplých a vonných vosků tam venku.
(Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou
se odhodlám zlomit.)
Osoby
Terina. Vím jenom,
že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit,
je však nevypodobitelná. Je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti.
Je všechno, co naráz zastavuje srdce,
a přece to není smrt. A je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
Milenka ještě ne, na to je jí mnoho.
Nevím, kolik má rukou a kolik úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou
mě žíznivě pije. Jsem vesmírem
doteků, až mě mrazí, a přece jsme se
plaše dotkli jen jednou.
Prsatá Tonka.
Ze zaprášených nohou a snědých lýtek
vytryskla andělsky bílá stehna.
Viktor.
Nikdy nesundá čepici z hlavy, štítek
je dlouhý, aby se neopovážilo
slunce vykousnout stíny z divoké tváře.
Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.
Dědeček... Ale ne!
Dnes v noci (28. srpna 1930)
Je půlnoc kopřiv
a půlnoc kopru, který promítá
na černou oblohu své zlaté okolíky.
Sedím v okně a bdím.
Terina je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
A Tonce tryskají andělsky bílá stehna
z vřesů a metlic.
Jednou to začalo:
to jsi mi, tatínku, poprvé půjčil břitvu.
Tenkrát voněla síň koprovou omáčkou
a tys v dobré náladě pozoroval popel
doutníku, jak pevně drží tvar něčeho,
co už není, a od té vzrušující
podívané jsi každou chvíli vzhlédl ke mně,
já jsem ti právě navždy unikal
s mýdlem na tvářích, s očema, jež chtějí
utkvělým pohledem na prach rozbít střípek
zrcátka, spatřit mě za ním už jako muže.
Tenkrát jsi netušil, že mi třeba dáváš
dar nad mé síly, jako jsem netušil já,
že zaslechnu až za šestadvacet let
šelest popela, jenž sesypal se náhle
na žhavém konci doutníku, když mi ze rtu
vytryskla pod břitvou kapička krve
a ty ses polekal a prudce trhl rukou,
za šestadvacet let, až na jaře přijdu
k tvému čerstvému hrobu a spatřím tam
kvést jako první rostlinu zlatý kopr,
poroste zrovna z těch hlubokých míst,
kde jsou tvá ústa, a z vysokého stonku
bude se smát všem neživým uschlým věncům.
Kdybys byl řekl: "Ten dar je nad tvé síly!",
byl bych jej stejně vymáhal, byl jsem prudký,
byl jsem nedočkavý a nebylo možno
déle se zdržet.
Sedím v okně a bdím.
Musím bdít. Z propadlé světnice vane ven
takové prázdno a takové ticho,
že mých dvacet let, dvacet zlatoploutvých ryb,
kdykoli zabloudí v ten ponurý kout, zčerná.
Včera večer (27. srpna 1930)
Ještě včera, deset dní po velké pouti,
stál kolotoč na netvořském náměstí,
Terina vybírala peníze, lesklé
řetízky spoutávaly závrať, jež se z nich
pokaždé na pár minut divoce vysmekla.
A ještě včera stála na náměstí
střelnice. U ní nabíjel pušky Viktor.
Všechno to bylo okoukané, než
Terina stiskla páčku na aristonu,
než Viktor vyndal zpod pultu křídlovku,
než hodil na pult dvě plné krsti broků:
"Nabíjejte si sami!" Pokryl ariston
hřebčími zvuky, nechal si pod kůží
hubencýh tváří běhat kuličky vzduchu
a na křídlovce vynesl vysoko
Herkulovy lázně, prohnal je povětřím
až nad kostel, všelijak se zpřevracel,
nakonec srazil do husí travičky
a nechal u hvězd zatřepetat se sólo.
Přitom ani na chvíli nespustil oči
ze mne a z Teriny.
Z těch desedí každý
večer jsem běžel pod Běsnou k Netvořicům.
A z těch deseti každý večer Terina
v jízdě si ke mně vyskočila na sedačku.
"Utrhne se to!" vzkřikl jsem. Zavýskla,
opřela se mi koleny o lopatky
a má křídla se rozprostřela v její krvi.
Dosud se mnou nepromluvila jinak
než výsknutím, jako by byla jen živel.
Až včera večer po poslední jízdě
šli jsme si sednout k tarasu do hluchavek.
Zkusil jsem ji políbit na spánek,
uhnula se a bledý plamínek vlasů
šlehl mě do rtů, ucítil jsem hluboko
v kříži palčivost a vyhořel jsem v ústech.
"Vy nemáte holku?"
"Ne."
(Tončiny obří kyčle zakryly obrzor v dálce.)
"Ne."
(Tončiny drsné ruce, jež za to léto
chtěly z mých chlapeckých ramen vydřít slunce
až do poslední šupinky, vytrhly naráz
má křídla z Terininy krve a zpátky do zad
jakoby navždy mi je zamáčkly.)
"Ne."
(Stačilo však jít druhý den podle řeky,
abych byl čistý, abych necítil dech
ze silných vyhrnutých rtů, které nikdy
nelíbají, abych neslyšel starý hlad
s nakláplým smíchem: "Copak s takovým klukem?
Pokaždý roztečeš jak svíčka!")
"Ne!"
Vzala mě kolem krku a vrátila mi
polibek, ale na ústa: "Já vám mám
taky moc ráda."
Dnes v noci (28. srpna 1930)
Je půlnoc kopřiv a kopru.
Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo
posázím vesmíry, poslední křísnutí
cvrčka na pozim bude ti slyšitelné
stejně jak expole, když vzniká nové hvězda,
i v nejbědnějším hvozdíku budeš celá,
jeden vesmír však sotva bude stait
na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé
pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen.
(Tak to vyslovím za třicet let, a proto
už dnes to tak je. Bylo by vymyšleno
to zalykavé pohnutí, kdybych zpíval
o Terině, jež běhá bosa prachem návsi
a vlasy stříhá si sama, nakrátko
jako před autodafé, a jíž za lacinou
rumělkou na rtech slova se nečesají,
ani nepřevlékají.)
Ale já zpívám
o té nevypodobitelné, jež je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti,
zpívám a nad pralesem kpřiv a kopru
otáčejí se hvězdy, chorovody
zářivých flammarionek.
Stačilo jít
na druhý den po Tončině objetí
podle řeky a byl jsem čistý.
Ale dnes
jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně
Terinina polibku.
Sedím v okně, bdím.
Musím bdít. Zanic bych nespustil nohy
do tiché světnice. Urval by je tam
smrtelně studený vír.